Ale k věci. Zůstala jsem bez dědy sama. Děcka jsou fuč a mají vlastní děti. Najednou tvrdí, že mají o mě strach a nemohou mě doma nechat samotnou. To mi silně vadí, přece nejsem dement a dokážu se o sebe postarat.

Je fakt, že s chůzí to není nejlepší. Na záchod to stihnu tak z deseti pokusů osm krát. Myslím, že to není špatné skóre. A paměť? Výborná! Vyluštím každou křížovku. Pamatuji si přesně, jak mě Ruda za vrtalovic stodolou připravil o věneček. Cože, jména vnoučat? To bude horší. Některým dali dvě jména, takže už ani nevím, kolik jich vlastně je. Nakupovat mi chodí soused, do knihovny pro knížky dcera. Sama si uvařím, víc nepotřebuji.

No každopádně přišli mladí s tím, že půjdu do nějakého ústavu, kde se o mě postarají. Nic proti tomu nemám, ale kdybych byla aspoň chlap. Ti si tam užijí spousty babiček. Ale já jsem babička, jsem zdravá (i když už ne zcela čiperná) a do domova důchodců ještě nechci. 

Předevčírem mi oznámili, že teda mohu zůstat doma a že mi do bytu namontují odposlouchávací zařízení. Jako to dělá policie mafiánům. Nebo naopak? No, jsem na to docela zvědavá.

Včera mi to přišli namontovat. Byli dva. Jeden starý, škaredý a ten druhý mladý fešák, fousatý a tetovaný. Nejdříve jsem z něho měla trochu strach. Mezi kuchyň a obývák mi dali telefon a do síňky nějakou krabičku. Pak na mě někdo z toho zařízení mluvil a já jsem chodila po bytě a mluvila s ním. Prý, abychom se slyšeli odevšad. Pak jsem dostala takovou brož na krk. Teda dali mi vybrat buď červené hodinky bez ciferníku a ručiček, nebo tu brož. Hodinky bez ručiček jsou mi k ničemu, tak jsem vzala brož. A povídali mi, že když budu potřebovat pomoc, stačí na broži stisknout čudlík.

Když odešli, tak jsem si potichounku ohřála polívku a radši bez mlaskání jí snědla. Večer však přišel syn a vše mi vysvětlil. On je totiž nejchytřejší na světě a dělá v Boschi u pásu. Řekl mi, že mě nikdo neposlouchá, dokud nezmáčknu čudlík na broži – tísňové tlačítko.

Když odešel, tak jsem to zkusila. Nabrala jsem odvahu a stiskla tlačítko. Nejdřív to hrčelo v tom novém telefonu a pak se ozval hlas: „Dobrý večer, paní Cveková, tady je operátorka tísňové péče. Stalo se vám něco? Potřebujete pomoc?“

Nejdříve ve mně hrklo, ale pak jsem nesměle hlesla: „Vy mě vidíte?“

Ozvalo se: „To sice ne, ale slyším vás. Jak vám mohu pomoci?“

„Nic nepotřebuji, jen jsem chtěla vědět, jak to funguje a co se stane, když to zmáčknu.“

„Vždy se vám ozve někdo od nás a zeptá se vás, co si přejete. Můžeme vám zavolat pomoc, souseda, syna, dceru. Když budete potřebovat do nemocnice, tak vám přivoláme sanitku.“

„No jo, a co když třeba někde upadnu, nebudu se moci zvednout a tlačítko nebudu mít u sebe?“

„Tak to by bylo horší. Tlačítko byste měla nosit pro jistotu na krku stále. Ale i tak se o vaší nehodě dozvíme. V síňce máte pohybové čidlo, a když se pod ním déle neprojdete, ozveme se vám z reproduktoru a dohodneme se.“

„A co když vám nebudu odpovídat?“

„Tak zavoláme sousedovi, nebo synovi a ti vás přijdou zkontrolovat.“

Chvíli jsem přemýšlela. „To je teda fakt dobré. Já už nemusím nikde do ústavu, a kdybych potřebovala pomoc, tak stisknu tlačítko a vy mi pomoc zavoláte.“

„Přesně tak. Kdykoli. Ve dne, v noci, ve všední den i ve svátek.“

„Naši už vlastně o mě nemusí mít vůbec strach. Kdykoli si můžu zavolat pomoc. Děkuji za vysvětlení a dobrou noc.

A tak jsem mohla zůstat doma. Hurá. V tísni jsem dostala tísňovou péči. Myslím, že si otevřu ten vermut od Vánoc.

Chcete také tísňové tlačítko pro své blízké? Více informací najdete na www.zivot99-jihlava.cz .