Rytmus letos oslavil kulaté výročí, a tak vedoucí taneční skupiny Aneta Kynčlová a Petra Kobylková prozradily i to, co čeká skupinu v budoucnu.

Aneto, Petro, jak se dá Rytmus charakterizovat?
Aneta Kynčlová: Taneční skupina Rytmus se věnuje disco dance, show dance, modern dance a jazz dance. Největší úspěchy máme právě v disco dance a modern dance. Chodí k nám děti už od tří let a v letošním roce jsme oslavili třicet let existence. Naší vedoucí je Táňa Randová.

Pamatujete si své začátky v Rytmusu?
Petra Kobylková: K Rytmusu jsem se dostala vlastně přes známou, která tehdy taky tancovala. Teď už tančím asi dvanáctým rokem. Na začátku to bylo takové oťukávání, moc jsem nevěděla, co čekat. Rok jsem tančila, a pak to vzdala. To mi byly asi čtyři roky. Pak jsem ale začala chodit znovu a v Rytmusu jsem doteď.

Co je na začátcích nejtěžší?
Petra Kobylková: Asi naučit se ovládat tělo. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se do toho dostala. A pak je těžké sladit pohyb s hudbou.

Jaké jsou ohlasy Olomoučanů? Mají už Rytmus zakotvený v podvědomí?
Petra Kobylková: Myslím, že do podvědomí se dostáváme hlavně díky vystoupením, jinak si ale myslím, že tanec pro lidi není až tak záživný. Na fotbal si jdou sednout, popovídat. U tance je to jiné. Baví to nás, ale lidi to asi až tak neocení.

Aneta Kynčlová: Je to i docela drahé, co se vstupného týče. Hokejové nebo fotbalové utkání stojí kolem stovky, ale naše vystoupení kolem dvou set a lidem to za to asi úplně nestojí. Jinak si ale myslím, že je tanec v Olomouci oblíbený, alespoň ve skupinách je tanečníků docela hodně. Pokud se zeptáme lidí, tak ti mladší většinou ví, co to Rytmus je.

Jak probíhá nábor do skupiny? Hlásí se i starší zájemci?
Aneta Kynčlová: Starší moc ne, protože v hlavní kategorii máme jen jednu výkonnostní třídu a kdo to nesplňuje, moc si nezatancuje. Většinou chodí malé děti, které přijímáme po celý rok.

Jak moc musíte motivovat malé děti, aby na tréninky vůbec chodily?
Aneta Kynčlová: No, ty tříleté hodně. Měla jsem skupinu od tří do šesti let, a ta je asi „nejhorší“. Bývá to tak, že nám na začátku přijde třeba sedmnáct dětí a na konci jich je pět. Zůstanou jen takoví ti nejsilnější, protože kromě tance dělají ještě spoustu dalších kroužků a je těžké to skloubit. Co se týče motivace, jsou opravdu nejhorší začátečnické třídy a chce to trpělivého trenéra. V extraligových kategoriích už to má podle mě každý srovnané v hlavě nebo by alespoň měl mít.

Petra Kobylková: U malých dětí to záleží na tom, jestli je to chytne, a to takovým způsobem, že to toho jdou naplno a nic jiného je nezajímá nebo skončí, protože dělat to napůl asi úplně nejde.

V jakém věku se tedy tanečníci rozhodují, jestli se tanci budou dál věnovat?
Aneta Kynčlová: Myslím, že tak v patnácti, při přechodu na střední školu. Puberťáci od jedenácti do patnácti let jsou ještě takoví přelétaví, ale v těch patnácti už se většinou rozhodnou, že je tanec baví nebo nebaví a nechtějí tomu nic obětovat. To pak většinou končí velká masa lidí.

Jak probíhají klasické taneční tréninky?
Petra Kobylková: Na začátku je rozcvička (smích). To většinou skáčeme, abychom se zahřáli, pak je nějaké protahování, a pak děláme buď „řadovky“, což jsou různé technické věci nebo se jdeme protahovat k žebřinám. V dnešní době je totiž rozsah v tanci čím dál tím víc důležitý a do tance se dostává i gymnastika. A pak se tancuje. Od září děláme různé sestavičky, pak máme vánoční vystoupení a po Vánocích se tréninky mění, protože se začíná dělat formace a tvoří se.

Jak často míváte tréninky?
Petra Kobylková: Třikrát týdně a během sezóny i o víkendu. Ty víkendové pak bývají delší, kdy jsme tam třeba i čtyři až pět hodin. Na velkých trénincích se tvoří formace, během týdne bývají většinou dvouhodinové tréninky, kde makáme (smích).

Jak dlouho trvá nacvičení sestavy?
Aneta Kynčlová: Většinou máme nějaké vazby a vybranou osmičku lidí, kteří vystoupení objíždí. Máme to vytvořené, a pak se sestavou jen jezdíme na vystoupení. Trénujeme ale asi celý první půlrok, kdy se to učí všichni, ale pak jezdí na vystoupení jen osm lidí.

Jak často míváte během roku větší vystoupení?
Aneta Kynčlová: Většinou v plesovém období, a pak třeba v červnu na různých sportovních hrách nebo dětských dnech a ukončeních školního roku, což mají spíš děti. Důležité velké vystoupení máme možná jednou za rok.

Pravidelně se účastníte různých soutěží, a to až po světové poháry, jaké jsou ty největší úspěchy?
Aneta Kynčlová: Myslím, že pro naši hlavní kategorii bylo největší úspěch loňské druhé místo na mistrovství republiky. V discu je hodně velká konkurence a probojovat se v extralize až na druhé místo byl opravdu velký úspěch. Kromě toho jsme byli loni třetí na světovém poháru v moderně i discu.

Petra Kobylková: Na mistrovstvích Evropy jsou to většinou pátá nebo šestá místa.

Před pěti lety jste se objevili i v talentové show televize Nova, Talentmanii. Čí to byl nápad, přihlásit se a jak na to vzpomínáte?
Petra Kobylková: Myslím, že si nás tehdy našla produkce a napsala naší vedoucí. Ta pak poslala videa s naší choreografií a oni si nás pak vybrali. Dokonce si vybrali choreografii, a to „Voda jsem já“. Asi proto, že jsme tam měli Vltavu od Bedřicha Smetany, takže to bylo takové národní a lidi to znali. Postupně jsme se probojovali až do finále v Bratislavě. Pro mě osobně to byl hodně velký zážitek.

A vaše osobní úspěchy?
Petra Kobylková: Pro mě osobně to asi nebyly úspěchy, co se týče soutěží, ale vždycky jsem si přála tancovat v hlavní kategorii vepředu, v první řadě, a to se mi splnilo.

Aneta Kynčlová: V sólu považuji za úspěch se probojovat do finále, protože tam je hodně dobrých tanečnic. Dva roky po sobě jsem byla pátá, a pak šestá. To byl pro mě velký úspěch. Celkově pak asi mistr České republiky v duu, to bylo asi nejvíc a třetí místo na světovém poháru. Sólo bylo ještě loni, ale duo je čtyři roky staré. Pořád se na to ale pěkně vzpomíná (úsměv).

Kam by se zařadili Češi ve světové konkurenci?
Aneta Kynčlová: Je rozdíl, jestli jsou to malé skupiny nebo formace, protože v sólech a duech jsou to severské státy, které útočí na první místa a české skupiny vyšachují v podstatě na poslední příčky. Co se týče malých skupin, sólistů a dvojic, není to pro Čechy úplně dobré. Ve formacích jsou ale na prvních místech téměř jen Češi. Severské státy často formaci ani nepostaví, protože na to nemají dost lidí. 

Jak velká je v Olomouci konkurence ve stylech, kterým se věnujete?
Aneta Kynčlová: Jsme v podstatě jediná skupina, která se věnuje discu a moderně, ostatní se orientují na hip-hop. V Olomouci moc velkou konkurenci nemáme. Na Moravě a v republice je to ale jiné.

Kdo je tedy v rámci České republiky tím největším konkurentem?
Aneta Kynčlová: V discu je to určitě Chomutov a Ostrava, v moderně asi Praha, Sokolov a Bohumín, který ale momentálně nesoutěžil proti nám.

Ještě prozraďte, jak proběhly oslavy třicetiletého výročí? 
Aneta Kynčlová: Proběhly vlastně s naší závěrečnou show a vyvrcholením byl v podstatě životopis naší vedoucí od roku 1986 až do dnes, kde byly různé formace, vzpomínky a její hlášky, které jsme si zafixovali od dětí až do dospělosti (smích). Přijeli i ti, kteří před třiceti lety začínali, což pro ni byla velká citovka. Myslím, že se nám vystoupení povedlo. Byly na to dobré ohlasy a lidi to dojalo.

Můžete prozradit, jaké plány máte do budoucna?
Aneta Kynčlová: Takový můj trenérský plán je vyzkoušet co nejvíc stylů. Letos jsme vlastně poprvé vytvořili jazz formaci, kterou jsme složili za pár tréninků, jen tak, abychom zkusili něco nového a stali jsme se mistry České republiky. Na světovém poháru jsme byli třetí. V příštím roce bych chtěla zkusit zase další styl.

Autor: Zuzana Spurná