Jižní věž se může pochlubit titulem druhé nejvyšší kostelní věže v České republice a číslem jedna na Moravě, dosahuje závratné výšky sto metrů. Návštěvníci se přirozeně nejvyššího bodu nedotknou, je jim zpřístupněna vyhlídka z devadesátimetrové výše.

S návštěvou Jižní věže to ale zas tak snadné není. Prohlídky zajišťuje historický spolek Durancia, se kterým se mimo jiné můžete vydat i do dvou menších Dómských věží či do olomouckého podzemí. Místo na „exkurzi“ si každý musí předem rezervovat na stránkách historického spolku, jelikož do věže je povolen výstup skupině čítající maximálně patnáct osob.

Podle instrukcí čekám patnáct minut před prohlídkou na Václavském náměstí. Musím potvrdit svoji účast, následně obdržím vstupenku, která je znovu překontrolována u paty věže. Nade mnou se tyčí stometrový gigant a už při pohledu zespodu mě jímá lehká závrať. Čeká mě celkem 448 schodů.

Výstup je naštěstí rozdělen na tři části, takže si všichni stíhají odpočinout.

Při první zastávce ve zvonici máme tu čest setkat se tváří v tvář největšímu zvonu na Moravě – zvonu svatého Václava. Tento kolos váží úctyhodných 8,5 tun a zvoní se na něj pouze při zvláštních příležitostech jako jsou Vánoce, Velikonoce nebo například volba papeže či úmrtí někoho významného.

Hanáci mají hlad už před polednem

Od další zastávky nás dělí pouze 47 schodů. V tomto patře se nachází zvony dva – zvon svatého Petra a Pavla a zvon Panny Marie Hostýnské. Druhý zmíněný je zvláštní tím, že se jeho zvuk neozývá v pravé poledne, nýbrž již v jedenáct hodin.

„Hanáci mají dříve hlad,“ okořeňuje výklad vtipem pan průvodce. Pravda o brzkém zvonění je ovšem jiná. V 15. století byla Olomouc obléhána husity. Ti prohlásili, že pokud město nedobijí do úderů polední zvonů, odtáhnou. Biskup dal tedy příkaz odzvonit poledne o hodinu dříve.

Pokračujeme dále. Začíná se mi dělat lehce nevolno, když v dalším patře stoupáme po šroubovitě točených schodech. Můj stav zhoršuje denní světlo prodírající se velkými žaluziemi a probleskávající obrazy světa venku, protože si uvědomuji, jak vysoko už jsme.

Trochu se uklidním, když v poslední fázi stoupáme temným, lehce stísněným prostorem. Je to ovšem jako pověstný klid před bouří. Najednou se před námi objevují malá dvířka a za nimi se rozprostírá celá Olomouc. Srdce mám opět až v krku. Vůbec se mi nelíbí, že ochoz, na který mám vstoupit a následně obkroužit celou špičku věže, je široký asi jako moje chodidlo.

Zachraňuje mě jediné – nakloněná střecha. Celou cestu po ochozu se doslova a do písmene sunu přilepená zády k ní, jako by mě snad mohla zachytit, kdybych padala.

Výhled je ovšem úchvatný. Před očima vidím celé město, v dálce Svatý Kopeček, při dobré viditelnosti jsou prý vidět i Jeseníky, bohužel dnes zakryty mraky. Přes všechny strasti jsem ráda, že jsem výstup absolvovala a měla možnost prohlédnout si Olomouc z ptačí perspektivy.

Autor: Veronika Izáková