Co byste o změnách pod vaším vedením řekl?
Že škola „vyrostla“. A to jak v portfoliu učebních programů, tak v určité tvůrčí činnosti a projektové práci. A na to jsem pyšný. Stejně tak mne těší fakt, že máme aktuálně 2 100 studentů. V posledních letech výrazně ubývají zájemci o ekonomické obory, které jsou na vysokých školách nejběžněji nabízené, ale my si na nezájem uchazečů stěžovat nemůžeme. Naopak nám počet uchazečů oproti předchozím letům o něco vzrostl. Získali jsme také s firmami dva projekty, které se týkají aplikovaného výzkumu. Ale jsou i věci, na které hrdý nejsem. Nedaří se mi, soudě dle některých reakcí, úplně přesvědčit, že zájem školy jako celku je výše než osobní ambice a prospěch jednotlivců.

Jak vy sám cítíte, že jste se zde „zabydlel“? Musel jste se s rodinou přestěhovat z Prahy, což byla jistě sama o sobě velká změna…
V Jihlavě jsem již tři roky učil anatomii, jsem totiž povoláním klinický anatom, takže to pro mne nebyla úplná neznámá. Když jsem byl vyzván ucházet se o místo rektora, měl jsem pocit, že této škole mám co dát a škola má co dát mně. Dvacet let jsem bydlel ve Zlíně, dvacet v Praze a krajské město Vysočiny beru jako novou kapitolu.

Co vy sám máte na škole a na své práci rád?
Svou práci beru jako určitou administrativně kreativní výzvu. Kromě nezbytné správy zapojujete i invenci, aby byl člověk schopný školu rozvíjet. Vzhledem k tomu, že jde o malou regionální instituci, dá se tu udělat více viditelné práce, než kdyby šlo o velkou školu, kde to jde pomaleji. Připodobnil bych to k zaoceánskému parníku – tam také ujedete dlouhou trasu, než zatočíte… Tady je zkrátka jakýkoliv zásah vidět a je o poznání dynamičtější.

Podařilo se vám zlepšit finanční stránku školy?Konkrétně se nám podařilo zastavit pokles rozpočtu školy. K rozhodnutí o rozdělení peněz vysokým školám slouží také takzvaný ukazatel výkonu, dříve „K“. Ten sleduje například počty výsledků výzkumu, publikací, počty profesorů a docentů jak na neuniverzitních vysokých školách, jako je naše, tak na univerzitách. Byli jsme v tomto posouzení dlouhodobě diskriminováni. Letos se nám však podařilo prosadit změnu, která přinese škole více peněz. Jde o opravdu významný úspěch na poli ekonomickém i systémovém.

Jaké zásadní stavební záležitosti nyní škola realizuje?
Primárně se nyní snažíme zrekonstruovat poslední část budovy, která se nachází směrem k autobusovému nádraží. Chceme zde také vystavět novou posluchárnu. Vyskytly se však nepředvídatelné okolnosti a zádrhely, které teď vší silou řešíme. Jsme vázáni rezervací financí ze státního rozpočtu, které musí být dočerpány do konce roku 2019. Věřím, že se vše do té doby stihne a pak se těmto peripetiím zasmějeme. Situace je způsobena tím, že když něco zdědíte i s nedostatky, ty se pak odstraňují hůře, než když si záležitosti řešíte od prvopočátku. Když něco sám vypracujete, uděláte méně chyb, můžete si důvěřovat. Všichni víme, že opravit chybu trvá dvakrát tak dlouho než vytvořit něco nového.

Škola vlastní také areál v ulici třída Legionářů, kde jste měl v plánu vytvořit nové vzdělávací zařízení.
Areál jsme sanovali, katastroficky zdevastované objekty jsme zbourali. Nyní je připravený ke stavbě, projektování a rozvoji. Chtěli bychom zde mít malý kampus (vysokoškolské zázemí, pozn. red.)

Stíháte také relaxovat, případně jak?
Poslední dva roky vůbec. Začínám slýchat, že jsem se spravil, což v překladu znamená, že člověk přibral. Když nemáte celý den čas na jídlo, večer absolvujete pracovní a společenské povinnosti s následným rautem, kde se nemůžete nenacpat, nedá se čekat nic jiného. Tělo přes noc nemá šanci spotřebovat přijatou stravu, tak ztloustnete. Je to nezdravý a zničující kolotoč. Co se týče sportu, k tomu se teď prakticky nemám možnost dostat. Tenisovou raketu jsem nedržel v ruce dva a půl roku. Párkrát jsem byl na lyžích. Moje relaxace a sportovní vyžití je tak spíše dohled nad dětmi. Ale zase se vracím domů pozdě. Takže cítím velký dluh vůči rodině, na kterou si chci vyhradit více času, než tomu bylo doteď.

Hodně úspěšných lidí později lituje, že nevěnovali dost času rodině, že děti vyrostly před očima…
Ono je to vždycky něco za něco. I já mám pocit, že ten můj šestiletý kluk je už strašně velký, rozumný a chytrý. A mne už také provází pocit provinění, že se rodině musím věnovat více, protože už jako malý jsem si říkal, že takhle to nikdy dělat nebudu. Mám úžasnou chápající ženu a děti a ano, jedna z věcí, na kterých chci teď zapracovat, je mít na ně více času.

V rektorské pozici máte do budoucna jaký cíl?
Chtěl bych, aby tato vysoká škola byla centrem regionální vzdělanosti a vědění. V momentě, kdy si někdo nebude vědět s něčím rady, přijde sem. Jako se dříve chodilo na faru. Myslím si, že jsme schopni lidem poradit. A pokud to bude firma a bude chtít zlepšovat svoje dovednosti, lze pro ni dělat projekty. Přikláním se k přístupu, aby se studenti sami podíleli na posunu svého potencionálního zaměstnavatele. To je cesta, kterou bychom měli jako neuniverzitní škola jít. Polytechnika má budoucnost v tom, být regionálním nositelem vzdělanosti. A mezi krajem a jí musí být symbióza. Ta znamená neptat se jenom, co může Vysočina udělat pro vysokou školu, ale co může vysoká škola udělat pro Vysočinu.