To už od loňska dobře víme. Oproti domácí rutině vás čeká daleko víc dřiny, akorát v cizím prostředí, jediným útočištěm je vám stan a v nacpaných kufrech poházených v autě nikdy nebudete moct nic najít.
Myšlenka to původně byla hezká: Čtyři dny v našem velkém rodinném stanu v kempu na Lipně. Nakoupili jsme si kempingové židličky, stolek, chvíli jsme zvažovali i sadu na badminton. Že se jako budeme cachtat ve vodě, projedeme se na bruslích po cyklostezce, budeme se povalovat a užívat volného času ve třech.
Reálně jsme v kempu vydrželi dvě noci a pak jsme si uprchli léčit psychické i fyzické rány do hotelu v Českém Krumlově.
Nervózní byl už páteční výjezd na jih Čech. Pepa se rozhodl, že jako dospělý muž nepotřebuje, aby mu věci chystala manželka. Ovšem nějak se k tomu přes nával "povinností" nedostal a oznámil mi, že se sbalí v pátek po příchodu z práce. "To je za pět minut hotovo". No, nebylo to pět minut. Navíc se v práci nejmíň hodinu zdržel.
Poté, co jsem sbalila veškeré věci pro sebe, Julču, nachystala věci na spaní, na koupání, na vaření, na sportování a lékárničku, mi úplně nezbývala trpělivost na jeho dlouhé přemítání, které deskové hry si má s sebou vzít. Když mě vyslal, ať zatím sama zajedu k našim kamarádům zavézt želvu s akvárkem a asi patnáctikilovej přebalovací pult (což jsme mohli udělat krásně po cestě, kdyby nezdržoval), šla mi trošku pára z uší.
Ještě, že jsme dělali víkendové mezipřistání u nejhodnějších Pepových rodičů, kde napětí trochu vyprchalo.
Kemp Modřín je pěkný, pokud máte děti starší šesti let, směle se tam vydejte. Pro naše neúnavné, rok a půl staré torpédo ale je kemp jedna velká prolézačka. Udržet Julču v okolí stanu byla věc nemožná, protože jsme bydleli na místě s výhledem na hřiště se skluzavkou. A ona má skluzavky ráda, proto se tam neohroženě vydala pokaždé, když se kdokoli z nás na chvíli otočil.
Cestou šlapala po stanech a dekách ostatních obyvatel, brala ze stolů jídlo a pití a kamarádila se se všemi psy v okolí.
Navíc se tradičně jako na každé naší dovolené děsně ochladilo, takže z romantického vysedávání pod hvězdami, až Julča usne a bude klid, nebylo nic. První noc jsme si četli u lampičky v předsíňce stanu zabalení v dece, druhou noc jsme šli spát s Julčou v devět večer, protože jsme byli k smrti utahaní.
Ta potvora totiž vždycky načerpala sílu během spaní cestou na výlet v autě a pak řádila. Doma mi její poobědový spánek zajišťuje chvilku osvěžujícího ticha a klidu. To tady naprosto chybělo, místo toho jsem lezla za Julčou po průlezce, aby se nezabila, protože ten šílenec naprosto nezná pud sebezáchovy. Můžu se po tomhle tréninku v klídku přihlásit na Spartan Race.
Největší lahůdka v kempu bylo sprchování s Julčou. Mokrá, zašlapaná podlaha, dva malé háčky na pověšení věcí, nespolupracující děcko. Je skvělé držet namydlené mrskající se dítě pod proudem vody a zároveň se u toho pokusit si umýt vlasy.
Opět tu byla ta chvíle, kdy příčetnost visí na vlásku. Umytou Julču převlečenou do pyžama jsem postavila na zem, abych si natáhla kalhotky, ona v tom okamžiku vyrazila prozkoumat odtok, podklouzla jí noha a natáhla se na tu hnusnou podlahu. Vím, že by se před dítětem, ještě k tomu v nacpaných veřejných sprchách, nemělo klít, ale někdy to nejde jinak.
O dalších věcech, jako, když mi v půlce vaření došla plynová bomba, když v nedaleké hospodě do dvou v noci hrál nějakej slaboduchej jedinec na tahací harmoniku, nebo když jsme se snažili udržet Julču na lanovce a dalších skvělých momentech se už nebudu rozepisovat. Ale prý na fotkách vypadá ta naše dovča docela idylicky, tak snad traumata časem zeslábnou.
