Vánoce s dítětem

Můžeme dětem sice vysvětlovat, jak jsou Vánoce důležité kvůli rodině, klidu, pohodě (haha), dobrým skutkům a dalším zázrakům nejkrásnějších svátků v roce, ale našim malým skromným andílkům to bude úplně šumák. Tím hlavním jsou pro ně dárky, co si budem...

V televizi (jasně, že pouštíme jen výjimečně) běží reklamy a většina dětí potřebuje úplně všechno. To naše se zamilovalo do „alzáčka“
a „imbalginu“. Dalším přáním byla maminka. Přeložila jsem si to tak, že maminka je prostě nej a mému empatickému dítěti přece jen utkvělo v hlavě něco z povidání o rodinné sounáležitosti. Tatínek mi vysvětlil, že moje milá holčička by možná chtěla maminku novou a ochotně se nabídl, že tenhle dárek by obstaral sám.

Posledním přáním na wish listu byl pribináček. Asi je čas ty bílé jogurty osladit alespoň marmeládou. Mým úkolem tedy bylo zcela nemanipulativně dítě přesvědčit, že nutně potřebuje kočárek, panenku a stavebnici.  Poté jsme vyrobili ještě jeden dopis Ježíškovi, s úplně stejnými „kresbami“ a novými popisky, který hrdě zakládám do krabice „první boty, první hračka, první ostříhané vlásky“. Musím mít přece památku pro dobu,
kdy mi budoucí emo puberťačka bude posílat objednávky rovnou prostřednictvím hypertextových odkazů, pokud se mnou bude vůbec komunikovat. Zatím ji ale moje vánoční nadšení baví, pokojem se několikrát denně rozezvučí dudlajdá a paní mámo vstaňte. Oproti sto tabletům týdně a lampionybet (čti jumping on the bed) je to příjemná změna. Dokonce se mnou peče i perníčky. Slovy dva. Potom odběhne a vymění mě
za prasátko Peppu.

Samotné pořizování, schovávání a balení dárků je logisticky velmi náročné. Dítě je s vámi v tomto nízkém věku prakticky pořád
a téměř nikdy nespí. Z internetu na vás křičí rady ohledně vhodného množství dárků, o tom, zda jsou dost montesorri, případně, má-li je vůbec nosit Ježíšek. Já jsem si dala cíl „jednodušší“. Aby mojí milované princezně pod stromečkem zářila očka dojetím
nad krásnými hračkami…,které toho ukřičeného lumpa alespoň
na chvíli zabaví ;-) Avšak rozhodla jsem se být děsně ekologická
a zabalit dárky do recyklovaného papíru s režným provázkem. Bylo to moc krásné. Děťátko se ale probudilo dříve, než jsem stihla dárky opatřit fotkou pro určení majitele. K velkému finiši jsem se dostala až po týdnu. Nejen, že jsem podle tvaru, hmatu a čichu nedokázala určit, co je ve kterém balíčku ukryto. Bohužel jsem si nedokázala vzpomenout ani, komu patří. U některých kousků jsem svůj krásný ekopapír musela opět roztrhnout a obsah přebalit papírem, co mi tu zbyl z narozenin a svátků. Takže s námi pod stromečkem byly také mimoni a další vkusná stvoření. Obzvláště tchán určitě ocenil hodinky úhledně zabalené v taštičce Hello Kitty.

Každopádně všechny dárky se dostaly do správných rukou, přežili jsme to, dokonce jsme si to i užili.

V televizi řve zelená příšera, že „na alzééé teďka frčí výprodeeej“,  já si jdu vzít imbalgin.

Tak zase za rok ;-)