O modrožlutém vítězství nad černobílým vnímáním světa

"Haló, pane, haló, pane!" ozval se nesmělý dětský hlas zpoza dodávky zaparkované na kraji chodníku na rohu Palackého ulice. Zpomalil jsem spěšný krok a otočil se. Za dodávkou postával hubený, snědý, zhruba dvanáctiletý chlapec. 

"Bude chtít peníze, nebo neví kolik je hodin?" blesklo mi hlavou v sekundě než se doopravdy ozvala otázka. "Hraje dnes Vysočina?" tázal se mě malý romský chlapec. 

Zůstal jsem překvapeně stát a vteřinu jen na něj hleděl, než jsem se vzpamatoval z nečekané otázky. Nechodím na zápasy ve fotbalovém dresu, na krku nemám klubovou šálu ani pomalovaný obličej. Chlapec přesto odhadl, kam mířím. 

"Hraje," přikývl jsem a znovu vykročil směr fotbalový stadion, když se za mnou znovu ozval ten stejný hlas. 

"A za jak dlouho, stihnu to?" tázal se hoch a zastavil tak znovu mé kroky. "Když si pospíšíš, tak stihneš, začíná to za půl hodiny," zněla má odpověď doplněná o úsměv.

Hoch poděkoval a já vykročil chvatným krokem, abych ten zápas také nezmeškal. A stálo to za to. I kdyby se Vysočina nevytáhla a favorizovaný Jablonec neporazila, pro mě by ten večer jihlavský klub v modro-žluto-bílých barvách stejně zvítězil. 

Nad černo-bílým vnímáním světa a nad předsudky. Bodoval svou schopností stmelit lidi, žijící společně v jednom městě, byť to někdy třeba není jednoduché. Slogan klubu "jsme jeden tým", zde skutečně našel svého naplnění.

Koneckonců, i výsledek ankety na JihlavaCity.cz s otázkou, jak se Vám líbí nové dresy FC Vysočiny v bílo-modré kombinaci většina čtenářů hlasovala, že je jí to jedno. I to je možná dobrá zpráva. Není podstatné, v jakých barvách se pereme, jestli jsou modré, žluté, bílé, zelené...ale za co se pereme. 

Tak ať klukům nové dresy nosí i nadále štěstí...